MEZIGENERAČNÍ PŘENOS TRAUMATU HOLOCAUSTU
TRANSMISSION OF THE HOLOCAUST RELATED TRAUMA BETWEEN GENERATIONS

DITA ŠAMÁNKOVÁ
Psychiatrické oddělení, Vítkovická nemocnice blahoslavené Marie Antoníny, a.s.,
Ostrava-Vítkovice

SOUHRN
Vzájemné nepřátelství lidských společenství má své psychologické souvislosti dané mezigeneračně přenášenými archetypálními vzorci komplementárních rolí. Vnější důvody propuknutí agrese, hledané v oblasti politické, ideologické apod., jsou často absurdní a jejich účelem je skrýt hlubší dramata odehrávající se na pozadí kolektivní psychologie. V případě nacistického holocaustu našla německá potřeba pomsty za prohru v první světové válce jednoho z nejvhodnějších obětních beránků ve věčně nenáviděném a pronásledovaném židovském národě. Pro „nápravu“ hluboce narušeného německého sebeobrazu musel být zvolen definitivní cíl a unikátní metody ničení, které nenarazily na odpor lidu, odedávna se dovolávajícho svého „zvláštního poslání“, jehož podstata byla po tisíciletí udržována promyšleným systémem všednodenních i velkolepých obětí. Židé přeživší holocaust přenášejí archetyp oběti do další generace projekcí odštěpených traumatizovaných částí svého self do psychiky vlastních dětí, které prostřednictvím symbiotické vazby fungují jako protetická náhrada amputovaných částí rodičovského „já“ a umožňují tak rodičům psychologické přežití. Externalizace rodičovských zranění, objevených ve vlastních psychických strukturách následující generací Židů, byla zlomem v chápání této dosud potlačované problematiky s dopadem pro celou lidskou společnost.
Klíčová slova: holocaust – psychické trauma, oběť, ukrývané děti, druhá generace, mezigenerační přenos

SUMMARY
Mutual hostility of human societies is psychologically contingent on transgenerationally transmissed archetypal models of complementary roles. Outer reasons of bursting aggression, sought for in political and ideological areas, often sound absurd, and the only purpose of their proclamation is to curtain inner dramas taking place on the backdrop of collective psychology. In case of Nazi holocaust, the German starving for revenge for World War I. defeat found its scapegoat in all times hated and persecuted Jewish nation. For the repair of the deeply damaged German self - picture could have been chosen nothing less than the „final solution“ and unique methods of destroying, which met no resistance of people ever calling for its „special mission“ whose matter had been kept for millenia in well-designed system of everyday and outstanding victimage. The Jews living through holocaust transfer the victim arechetype to the further generation by projection of the split traumatized parts of the self to the psyche of their own children who meet their task of parental ego prothesis, enabling psychological survival to their parents by means of symbiotic attachment. Vocalization of parental traumas found in own psychic structures by the holocaust survivors offsprings started the great disruption in so far restrained topic investigation, which reveals global consequences.
Key words: holocaust – psychic trauma, victim, hidden children, second generation, transmission between generations

Šamánková D. Mezigenerační přenos traumatu holocaustu. Psychiatrie 2002;6(2):84–91.

Úvod
O existenci psychických následků holocaustu ani o jejich přenášení do dalších generací dnes již nikdo nepochybuje – nicméně jde o téma, které dosud u nás nebylo systematičtěji zpracováno a publikováno. Chci je v tomto článku představit psychiatrické veřejnosti stručnou formou, která by umožnila rychlou orientaci v dané problematice. Ve zdrojích odkazuji na některé práce historické a sociologické i beletristická líčení přeživších obětí holocaustu a jejich potomků; psychiatricky relevantní literaturou jsou všeobecně lékařské a psychiatrické výzkumy poválečných let a především moderní práce psychodynamicky orientovaných autorů.

Psychologické aspekty mezigeneračního přenosu traumatu holocaustu na kolektivní úrovni
Archetypální dvojice oběť-agresor
Nenávist vůčí Židům je obecný jev provázející lidstvo již minimálně dvě tisíciletí, kdy byli Židé po zániku svého státu a zničení 2. jeruzalémského chrámu roku 72 n. l. rozptýleni do diaspory, trvale okleštěni v mnoha základních právech (vyhoštení do ghett, zákaz výkonu některých řemesel apod.) a periodicky pronásledováni „ideologicky zdůvodněným“ vyvražďováním. Příčiny těchto jevů (krátce antisemitizmu), které nacházíme v různých historických podmínkách, u různých národů a ideologií (křesťanství, islám, moderní ideologické systémy...), mají jistě své souvislosti politické, sociální a ekonomické. Uplynulé století však přineslo jednak dosud nevídanou podobu antisemitizmu (nacistický holocaust) a navíc nový pohled na způsob jeho vzniku: hovoříme o tzv. archetypálních vzorcích, utvářejících kolektivní vědomí skupiny (rasy, národa...). Ačkoli jejich původ je prakticky nemožné přesně vystopovat, podílejí se právě ony, neseny ve vzájemných interakcích skupinového života skrze generace, na vzniku doplňujících se vztahových rolí jednotlivých lidských entit.
U Židů hraje v tomto smyslu prvořadou úlohu fenomén výlučnosti: Židé se od prvopočátku jako výlučná skupina („vyvolený národ“) sami definovali a proti ostatním národům se vymezili krom teoretických postulátů i komplikovanou a rigidní soustavou příkazů a zákazů, postihujících veškeré úkony všedního života, které jedinec v odlišném prostředí prakticky není schopen dodržet. Odklon od přísných přikázání Tóry (židovského Zákona) je trestán vyloučením z řad „vyvolených“. Zrada vlastního náboženství (které se v tomto případě kryje s národem) je jedním ze tří „smrtelných hříchů“ – proto může ortodoxní judaizmus nahlížet na nacistický holocaust jako na trest za židovské snahy o asimilaci.
Požadavky židovského náboženství jsou maximalistické a svou neúprosností staví často ty, na něž jsou kladeny, do role oběti, jak vidíme již v prehistorickém příběhu o obětování Izáka. V jejich neúnosnosti pro jedince lze hledat i kořeny mýtu o „beránku, který snímá hříchy světa“ a svou generální obětí nahrazuje všechny ostatní. Nebyli by to však ani Židé, kdyby křesťanskou podobu mesiášské ideje přijali za svou. Židovský Mesiáš dosud nepřišel – sebeobraz příslušníků židovského národa jako „povolaných mučedníků“ přežívá až do moderní doby a je považován i za možného součinitele událostí, které v konkrétních historických konstelacích Evropy po 1. světové válce vedly až do plynových komor. Objevuje se ovšem znovu u dětí těch, kdož z nich vyšli živí.
Skryté psychologické motivy druhého člena archetypální dvojice (agresora) jsou rovněž přenášeny z minula a nemusí mít nutně souvislost se skutečnými „nevyřízenými účty“ zvolené oběti. Doutnající kolektivní agrese je buď rozdmýchána charizmatickým vůdcem, nebo jiným psychologickým mechanizmem (např. vznikem davové psychózy u tzv. „syndromu výročí“ bitev, válek) přivedena zpět k povrchu kolektivního vědomí a znovu externalizována za historických okolností k tomu vhodných.
V souvislosti s rozpoutáním 2. světové války Německem a jeho genocidní politikou vůči Židům se jako skrytý psychologický motiv uvádí „kolektivní msta“ za ponížení způsobené Němcům porážkou v 1. světové válce a potupnými mírovými podmínkami, kdy za hlavního viníka je tvůrci nacistické ideologie označen „židovský kapitál vládnoucí světu“ (Bloomfield, 1999; Schutzenbeger, 1998; Wardi, 1995).

Specifita židovské válečné zkušenosti
Totální vyhlazení Židů bylo od samého počátku vědomým a jasným programem hitlerovského nacizmu. Adolf Hitler již ve dvacátých letech ve svém díle Mein Kampf hlásal ideu, že „kdyby se Německo na počátku války (první světové pozn. aut.) a v jejím průběhu bylo zbavilo dvanácti či patnácti tisíc hebrejských ničitelů národa, pak by milionové oběti německé fronty nebyly zmařeny“. Ve svém dopise Gemlinovi z roku 1919 stanovuje jako poslední cíl „odstranění Židů vůbec“ a ve své řeči na shromáždění mnichovských nacistů v dubnu 1920 požaduje „chopit se zla u kořenů a vyhladit je do základů… i kdybychom se měli spojit s ďáblem“. Na počátku války (1939) ve svém projevu v Říšském sněmu dovádí svůj myšlenkový konstrukt k dokonalosti, kdy viní Židy nejen z výsledku 1. světové války, ale i z rozpoutání války nové, přičemž vyhlazení Židů se již jeví jako nezbytný a jistý důsledek: „Jestliže se mezinárodnímu finančnímu Židovstvu v Evropě a mimo ni podaří ještě jednou uvrhnout národy do světové války, pak výsledkem bude nikoli bolševizace zeměkoule, a tím vítězství Židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě“ (citace in Kárný, 1991).
Konkrétní fáze a jednotlivé formy „Endlösung der Judenfrage“ (konečného řešení židovské otázky), jak je vyžadovala postupující válečná situace v různých okupovaných zemích, se pochopitelně lišily co do intenzity i načasování podle okupačních plánů a možností na území toho kterého státu. Zahrnovaly předběžná opatření, jimiž byla arizace a totální expropriace veškerého židovského majetku, vyřazení Židů z veřejného života, dočasná podpora židovské emigrace a posléze vyhoštění do ghett a deportace do koncentračních táborů. Tím byly splněny úkoly tzv. „Vernichtung durch Aussiedlung“ a „Vernichtung durch Arbeit“ (exterminace vysídlením a exterminace prací).
V roce 1941, ve strategické souvislosti s napadením Sovětského svazu a operací Barbarossa, vyústila německá genocidní politika vůči Židům do konečné etapy, v níž byly Himmlerem a Eichmannem dány příkazy k exterminačním opatřením (plynové komory) v některých koncentračních táborech (Osvětim, Treblinka, Bergen-Belsen…) a přímé příkazy k fyzické likvidaci Židů. Těmito způsoby dospěli nacisté až ke známému počtu šesti milionů zavražděných Židů (70 % původního židovského obyvatelstva Evropy) (Kárný, 1991; Tec, 1995; Zehngut, 1996).
Nesrovnatelnou s osudem ostatních obětí druhé světové války činí židovskou zkušenost nejen totální záměr agresora a jeho bezprecedentní metody, ale opět i moment psychologický. Židé ve 2. světové válce neumírali za svou vlast či přesvědčení, k jejich jednoznačnému určení na smrt stačilo pouze být.
Úmyslně nepíši být Židem, neboť přesnější je být prohlášen za Žida. Podle Norimberských zákonů byl Židem každý, kdo měl židovské rodiče, prarodiče nebo (dokonce!) židovského partnera. „Židovství“ se přitom určovalo podle tehdejších církevních matrik, tedy podle příslušnosti k náboženství. Nemuselo jít ani o vlastní příslušnost, tím méně přesvědčení. Za Žida mohl být prohlášen jak asimilovaný ateista, tak konvertovaný křesťanský fanatik. Představíme-li si, ke kolika absurdním situacím muselo přitom dojít, vyplyne ještě lépe než při čtení krkolomných výroků o „židovském nebezpečí“ nesmyslnost nacistické ideologie a fakt, že „někdo“ být za viníka označen prostě musel. Fenomén nezaviněného, pasivně přijímaného utrpení z titulu své prosté existence prohlášené někým jiným za „špatnou“ samu o sobě je zcela v intencích zmíněného kolektivního archetypu židovského národa a odlišuje vedle intenzity utrpení podstatným způsobem prožitek holocaustu od ostatních zkušeností 2. světové války (Hass, 1995; Karpf, 1997).
Poválečné koncepty následků holocaustu
a přístup k jeho obětem
Ještě dlouho po 2. světové válce nebyla při zkoumání jejích následků specifita židovské zkušenosti brána v potaz. Lékaři, kteří vedli v poválečném období výzkumy u bývalých vězňů koncentračních táborů, ač obvykle sami bývalí vězňové nebo dokonce Židé, kteří měli o problému dobrou vědomost, zahrnovali do svých studií probandy bez ohledu na důvod i typ věznění a výsledky také takto nediferencovaně interpretovali.
První zprávy o následcích věznění v koncentračních táborech byly předneseny na mezinárodních lékařských kongresech FIR (Mezinárodní federace odbojářů) v roce 1954 v Kodani a Paříži a poté v roce 1957 v Moskvě. Jako přímý následek válečného věznění je zde uznána jednotka chronické progresivní astenie, předčasné stárnutí organizmu a řada somatických následků, jejichž detailnímu patogenetickému rozboru je věnována velká pozornost.
Oproti tomu k mechanizmu vzniku samotné progresivní astenie, která je v podstatě syndromem psychiatrickým (odpovídá zhruba dnešním diagnozám posttraumatické stressové poruchy a přetrvávající poruchy osobnosti), kromě několika poznámek o pravděpodobném vlivu vyčerpání funkce nadledvin a získané encefalopatie není řečeno téměř nic.
Obraz je popisován jako excesivní únava, předrážděnost, nesnášenlivost hluku, depresivní stavy s pocity méněcennosti a apatie, sociální stažení, poruchy spánku, noční můry a někdy tzv. ekmnézie nebo hypermnestický syndrom (postižený si zcela správně, ale nadměrně živě vybavuje traumatické vzpomínky, které navíc místo do minulosti lokalizuje do přítomnosti, takže to vypadá, jako by danou situaci skutečně znovu prožíval, s příslušným motorickým a vegetativním projevem). Zdůrazňována je tzv. perioda latence, tzn. výskyt potíží s několikaletým odstupem od konce války (těsně po válce se lidé naopak nekriticky vrhali do života – teprve po určitém čase došlo u některých z nich k totálnímu vyčerpání).
Sami tehdejší odborníci konstatují, že jejich pozornost a péče věnovaná obětem války všeobecně byla z hlediska lékařského (terapeutické pokusy spočívaly v barbiturátových spánkových kůrách) i sociálního opožděná a nedostatečná. Důvodem byla vedle poválečného chaosu s hospodářským, sociálním a leckde i politickým rozvratem i neochota bývalých vězňů dát se označit za postižené, jejich nedůvěra v instituce (často nebyli schopni si ani vyřídit rentu) a také oprávněná (zkušeností potvrzená) obava, že jejich vyprávění o hrůzách lágrů by nikdo nevěřil (Eitinger, 1968, 1973; Klimková-Deutschová, 1961; 1977a; 1977b; 1979; Sborník lékařské konference FIR, 1960).
Za příčinu ignorování specificky židovských aspektů a hlubších psychologických souvislostí válečných traumat je považován přetrvávající antisemitizmus dokládaný mnoha sociologickými studiemi (projevující se např. ve Velké Británii postojem k židovským uprchlíkům ze střední Evropy, bojkotem vystěhovalectví do Izraele po roce 1945 aj.). Svou roli na vzniku popírajícího ovzduší společnosti však zřejmě sehrály i faktory subtilnější povahy: ve Velké Británii a USA probíhaly v 50. letech psychoanalýzy obětí holocaustu, ve kterých jejich válečná zkušenost nebyla vůbec zmíněna, což je vykládáno neúnosností tohoto tématu pro terapeuty; v samotném Izraeli se vůči přeživším obětem holocaustu častěji než s úctou setkáme s lítostí smíšenou s pohrdáním, pregnantně vyjádřenou označením obětí slovem sabon (tj. mýdlo – míněno mýdlo vyráběné z kostí zplynovaných Židů…) (Karpf, 1997).
Společenské vědomí se tedy od pohledu na zrůdnosti páchané člověkem člověku za nacistické éry odvrací. Postaveno před nutnost ztotožnit se buď s agresorem, nebo s obětí a nechat se zaplavit pocity těžké viny, spoluzodpovědnosti a zároveň studu až pohrdání sebou samými jakožto příslušníky lidské rasy, uchyluje se k mlčení, „historickému vyvracení mýtů holocaustu“, volání po tlusté čáře za minulostí a četným pokusům o obviňování samotných obětí.
Od obětí se žádá, aby se „adaptovaly“ a nepřipomínaly tuto obrovskou skvrnu na svědomí lidstva. A ony to, jak už bylo řečeno, skutečně dělají. V extrémním nasazení pro „dohnání“ ztraceného života a lidské důstojnosti „zapomínají“ na své ponížení. Zakládají nové rodiny a dosahují úspěšných kariér. A opravdu jen u menšiny z nich se nakonec (po periodě latence) vyvine porucha – diagnostikovatelný psychiatrický syndrom s nutností léčby. Společnost je zbavena své zatěžující spoluzodpovědnosti a oběti svého traumatu – ovšem za cenu, kterou později zaplatí v těžké měně jejich děti (Dasberg, 1995).

„Děti holocaustu“ – mechanizmy psychologického přenosu traumatu v rodinách
Byla to kniha Děti holocaustu americké žurnalistky Helen Epsteinové, poprvé vydaná v roce 1972, která symbolicky propustila záležitost holocaustu ze zajetí vytěsnění. Sama ve své knize reálných příběhů potomků přeživších Židů používá pro toto vytěsnění do nevědomí obrazného příměru „železné skříňky“ vybudované po vzoru atomových reaktorů (Epsteinová, 1994).
Též profesionální zájem psychiatrů a psychologů se tímto směrem obrací až v 70. a 80. letech. Děti přeživších v této době přicházejí do mladšího středního věku a začínají mít potíže. Po stránce kariéry možná ještě úspěšnější než jejich rodiče zjišťují ovšem, že ve svých třiceti nebo téměř čtyřiceti letech žijí stále s nimi a nejsou schopni založit vlastní rodinu, případně mají alespoň závažné partnerské problémy. Ze svého života jsou natolik nešťastní, že na rozdíl od svých rodičů vyhledávají psychoterapeutickou pomoc (Karpf, 1997; Wardi, 1992).
Jak k tomu došlo?

Nikdo jistě nebude pochybovat o tom, že člověk, který zažil běžné představivosti nedostupné hrůzy koncentračních táborů, případně strávil několik let na zběsilém útěku před smrtí, v obou případech zbaven všeho, co představovalo jeho dosavadní svět a podstatu jeho lidství, vystaven extrémnímu fyzickému strádání a denně po několik let tváří v tvář hrozbě nesmyslného totálního zániku, nemůže vyjít z této zkušenosti ve svém prožívání a hodnocení sebe a světa nezměněn – v opačném případě by i laik předpokládal těžkou preexistující patologii. Dnes jsou již k dispozici výzkumy hodnotící jednotlivé charakteristiky osobnosti podle mezinárodně platných škál, které osobnostní změny u populace přeživších holocaust v položkách sebekontroly, sebeakceptace a sebehodnocení, prožívání identity atd. i souvislost těchto změn se zážitkem holocaustu potvrzují (Jakubik, 1986; Orwid, 1995).
Máme-li popsat psychologické mechanizmy vzniku těchto osobnostních změn, je nutno se vyhnout dřívějším chybám v přístupu k dané problematice, z nichž hlavní je tendence k paušalizaci. Proto, ačkoli je zde v dalším z pochopitelných důvodů podáno jen základní psychodynamické schéma vzniku a přenosu traumatu, nesmí být při hlubším studiu a především vlastní terapeutické práci opomenuta řada diferenciačních kritérií, které toto základní schéma a výsledný obraz poškození modifikují. Uvedu ta nejdůležitější, na něž je třeba při hodnocení konkrétních případů brát zřetel.
Za přeživšího holocaust se považuje jakýkoli Žid, který žil v Německu nebo v okupovaných zemích Evropy od nástupu Hitlera k moci v roce 1933 až do konce války, i ten, který případně emigroval z Německa po roce 1933 nebo z jiných zemí po jejich okupaci nebo vyhlášení deportací do exterminačních táborů (jsou uvedena přesná kritéria). Podle typu a intenzity perzekuce můžeme tedy přeživší rozdělit na zhruba čtyři skupiny, a to emigranty (u nichž se jako trauma uplatňuje především ztráta rodiny a specifická problematika uprchlictví), dále menší skupinu aktivních bojovníků, partyzánů apod., největší skupinu vězňů koncentračních táborů a zvláštní kategorii tzv. ukrývaných dětí (angl. hidden children).
Blíže rozlišíme podle konkrétních okolností – typ tábora (pracovní, vyhlazovací), postavení v něm (řadový vězeň, kápo, člen Sonderkomanda, tj. vězeň určený k likvidaci mrtvých spoluvězňů, obsluze krematorií), délka věznění, způsob ukrývání (v lese, v klášteře, pod cizí identitou) atd. Dále musíme zohlednit věk a stupeň vývoje osobnosti (i s celou dosavadní osobní historií a somatickým zdravotním stavem) na začátku působení traumatu (Kárný, 1991; Tec, 1995).
Posledním důležitým faktorem je poválečná situace, do které se postižený vrací. Rozhoduje počet přeživších členů rodiny, přijetí nebo nepřijetí okolím, politická situace (často s nutností emigrace a novými problémy z toho plynoucími) atd. Okolnosti návratu se mohou stát zdrojem sekundární traumatizace: postižený nenalézá svůj původní domov, není schopen ze zdravotních důvodů vykonávat svou původní profesi, jeho zážitky nikdo nechce poslouchat, případně je dokonce označen za lháře. Nejčastěji zjistí, že je na světě zcela sám, ztratil vše, co tvořilo jeho původní existenci, a jeho osud nikoho nezajímá. U „ukrývaných dětí“ může být traumatizující paradoxně i setkání s původní rodinou v důsledku (nejen) vztahu vytvořeného k protektorům (loajalitní konflikt) (Durst, 1995; Fogelman, 1995; Karpf, 1997).
Výsledkem spolupůsobení všech etiopatogenetických činitelů nemusí být nutně porucha ve smyslu „makroskopicky“ zhoršeného fungování a diagnostikovatelného psychiatrického syndromu, naopak může dojít v rámci hyperkompenzace k výborné vnější adaptaci (Goleman, 1992). Prakticky vždy jsou však postiženy základní emoční a hodnotové složky osobnosti, což se zřetelně projeví zejména v oblasti schopností k rodičovství (Eskin, 1995).

Vznik traumatu u vězňů koncentračních táborů a ukrývaných dětí
Způsoby, jakými (zralá) osobnost zvládá (angl. coping) extrémní situace v koncentračním táboře, působivě popsal Frankl, židovský psychiatr a neurolog přeživší Osvětim. Tato pozorování dotvořila jeho existencionalistickou životní filozofii, na jejíchž základech postavil novou psychoterapeutickou školu (logoterapii). Výstižným mottem pro ně je název jedné z jeho knih – Vůle ke smyslu.
Ve svých vzpomínkách se nezabývá jen prostým popisem „patologické reakce“ na život v táboře, tzv. nemoci z ostnatého drátu (Stacheldrahtkrankheit), která zahrnuje apatii, emoční a morální oploštění, dramatické změny tělesného stavu v důsledku hladovění, nevyspání, fyzického vyčerpání dlouhou prací, chladu, nedostatečné hygieny a infekčních nemocí. Snaží se též postihnout rozdíly v prožívání a chování jednotlivců a nalézt osobnostní charakteristiky, které za týchž hrůzných podmínek znamenaly pro svého nositele větší naději na přežití. V zásadě jde o dvě protichůdné vlastnosti: na jedné straně sebepřesahující motivace u morálně vysoce vyspělých jedinců (k přežití motivuje vědomí úkolu – uchovat se pro milovanou bytost, dokončit vědecké práce nebo – velmi často – touha podat svědectví); na druhé straně pak zvyšovali své šance na přežití hyperadaptivní (kolaborující) jedinci (Frankl, 1994a,b, 1996a,b).
Tyto dva různé pohledy nacházíme i u ostatních přímých účastníků holocaustu, přičemž každý podle své povahy a zkušeností zdůrazňuje tu či onu stranu mince – od popisu heroizmu až k nihilistickým názorům, pochybujícím v důsledku o člověku vůbec. Velmi ilustrativní je např. výrok spisovatele P. Léviho: „Přežili ne ti nejlepší, ale ti nejhorší z nás“ (Bettelheim, 1968; Chylinska, 1984; Levi, 1989; Ryn, 1986).
Přímá svědectví nám poskytují více či méně věrohodný popis života v lágru nebo úkrytu a často také zoufalé hledání smyslu ve světě, který ztratil veškerou logiku. (Že toto úsilí často bylo marné, nám dokládají četné sebevraždy přeživších s odstupem mnoha let od konce války – kupř. právě zmíněného P. Léviho.) Pohled do vnitřních mechanizmů psychických změn u Židů deportovaných do koncentračního tábora nebo přeživších coby děti v úkrytu pod cizí identitou nám však zprostředkovali až autoři zabývající se původně problémy druhé generace.
V důsledku masivního a zároveň rafinovaného působení fyzických i psychických stresů dochází bez výjimky k totální emoční blokádě, tzv. closing-off. Pod skořápkou emoční inertnosti se ovšem ukrývá ohromný nezpracovaný konglomerát pocitů modifikujících dosavadní sebeobraz, mezi nimiž obvykle dominuje agrese vůči blízkým, kteří člověka opustili, a současně pocit viny, že je opustil sám (zvlášť silný, pokud je viděl zemřít), posléze se přetvářející v pocit viny za přežití. Najdeme zde stud, pocit vlastního ponížení a bezmocnosti a často též identifikaci s agresorem, která toto ponížení umožní „ospravedlnit“. Vytěsněním do oblastí nepřístupných vědomému uchopení je zabráněno totální psychické dezintegraci. U ukrývaných dětí se uplatňuje obdobné schéma – k tomu je nutno přičíst nízký věk a tedy zranitelnější vnitřní strukturu, která se navíc deformuje nutností osvojit si falešnou identitu.
Vlastním mechanizmem přenosu traumatu je právě ono vytěsnění nezpracovaných pocitů hrůzy, smutku, viny a agrese vůči sobě, ztraceným blízkým i pronásledovatelům, přičemž pštrosí politika společnosti v poválečných letech nevytvořila obětem dostatečný „ochranný štít“ k integraci traumatických zkušeností do komplexity prožívání. Na místo uzdravení je přeživší nucen k adaptaci, hyperinvestuje do dalších životních projektů, které mu mají kompenzovat obrovské narcistické zranění a jsou pro přeživšího vždy „vysokou sázkou“. Nejvíce jsou tímto břemenem hyperinvestice zatíženy pochopitelně vlastní děti (Bergmann a Jucovy, 1960; Durst, 1995; Fogelmann, 1995; Wardi, 1992).

Základní psychodynamický mechanizmus přenosu do druhé generace
Dítě se pro přeživšího stává symbolem; bývají mu dávána jména zemřelých příbuzných, často multiplicitně, takže dítě je pak rodiči Izákem, Mošelem i Judou (symbolizujícím zemřelého otce, bratra a prvního syna...), hlavně však projekčním plátnem, na němž se má znovu odehrát opravená historie. Jeho úkoly jsou grandiózní. Musí být nejlepší, studovat, dosáhnout společenského postavení, nikdy nezklamat své rodiče, kteří by se v takovém případě ptali: „Kvůli tomuto jsem přežil holocaust?“
V úzkosti z další ztráty je dítě obvykle zahrnováno péčí a chráněno v tlustých zdech domova. Každý náznak jeho odloučení probouzí v rodičích masivní úzkost a je nevědomě trestán. Vytváří se nerozlučná symbióza, v níž dítě postrádá vlastní identitu, a není tudíž schopno vztahovat se samostatně ke světu, vytvářet další vztahy, uzavírat partnerství a zakládat fungující rodinu. Musí se nutně prožívat jako spasitel zodpovědný za svého rodiče. A tím se vracíme k archetypu obětního beránka či „pamětní svíčky“, jak to nazývá izraelská psychoterapeutka Dina Wardi ve své stejnojmenné knize (Memorial Candles).
Zde také podrobně popisuje vznik symbiotického připoutání. Pro dítě, které si obraz o sobě vytváří na základě emočních odpovědí rodiče na své potřeby, je přeživší rodič emocionálně nedostupný. Jeho schopnost empatie vůči vyjadřovaným potřebám dítěte a adekvátní odpovědi na ně je nízká. Namísto reagování na reálnou situaci komunikuje rodič dítěti různou formou zprávy „z jiného světa“. Příklad: matka, jejíž první dítě jí za války zemřelo hlady v náručí, nereaguje na pláč svého nového dítěte přivinutím a konejšením, jelikož by tím prolomila svou ochrannou emoční blokádu: nevšímavostí matky se dítě plakat odnaučí. Na druhou stranu je matka zcela bez ohledu na jeho potřeby krmí nadměrnými porcemi jídla – aby ho uchránila před smrtí hladem.
Tímto způsobem, aniž by muselo být cokoli řečeno, se dítě dovídá o obsahu oné „železné skříňky“ svého rodiče a jelikož jiné než této odpovědi na jeho bytí se mu nedostává, chtě nechtě se s ní identifikuje. Nasává do sebe všechny smutky, viny, ponížení a agrese, veškerou distorzi, kterou prošlo „já“ jeho rodiče ve válce. Tam, kde by měl být reálný sebeobraz, se vlastní identita mísí s hrůznou realitou rodiče; dítě žije v symbiotickém přízraku, který se ve shodě se svým posláním snaží „opravovat“ (Wardi, 1992; Wilgowicz, 1995; Zilberfein, 1995).
Trauma je přeneseno.

Proces nevědomé komunikace mezi rodičem a dítětem na sebe pochopitelně bere různé konkrétní podoby, odpovídající způsobu a míře postižení rodičovské osobnosti (viz též zmínku o diferenciačních kritériích v závěru předchozí kapitoly) – a podle toho je i různorodý výsledný tvar.
Stejně jako u generace přímo postižené holocaustem, dochází i u potomků poměrně méně často k rozvoji klinicky jasných, psychiatricky definovaných jednotek (nejspíše opět ve smyslu posttraumatické stresové poruchy – PTSD, či ještě raritněji psychotického rozpadu přímo asociovaného s traumatem) (Link, 1985; Yehuda, 1997, 1998).
U těchto stavů (podobně jako dříve u chronické progresivní astenie) můžeme kromě psychologických momentů sledovat i biologické koreláty a způsob jejich přenosu z rodiče na dítě. Jsou studovány vztahy emočních a hormonálních změn (na ose hypotalamus – hypofýza – kůra nadledvin) u těhotných žen, které ovlivňují vývoj hormonálních a centrálně regulačních funkcí u jejich dětí (zjišťujeme např. zvýšenou hladinu kortizolu u příslušníků 2. generace s klinicky vyjádřenou PTSD); úvahy jsou vedeny i na téma změn a přenosu na úrovni genetické (Sapolsky, 1992; Sher, 1999; Yehuda, 1990, 1999).
Většina dětí holocaustu však podobným výzkumům uniká, protože jejich potíže vzniklé přenosem traumatu zůstávají v oblasti preklinické, případně nevykazují nic, co by se dalo nazvat psychopatologií v klasickém psychiatrickém smyslu, anebo se jedná o příznaky natolik měnlivé, že je nelze seřadit do nozologických jednotek, jejichž stanovení je před započetím každého výzkumu nutné (Salomon, 1995).
Poškození je nejobvykleji, stejně jako u generace rodičů, skryto za vnější adaptací podporovanou společenským konsenzem a prožíváno opět z větší části nevědomě. Zkoumat ho můžeme především pomocí hlubinného psychologického rozboru jednotlivých případů a jen omezeně metodami statistického ověřování (v nichž bychom vzhledem k výše popsanému psychodynamickému mechanizmu měli očekávat větší četnost výskytu prestrukturálního narušení osobnosti) (Bar-On a Rothgardt, 1998; Levine, 1989; Russel, 1985).
Trauma u příslušníků 2. generace rozpoznáme především ve faktu jejich symbolické psychologické neexistence, vyjádřené neschopností vztahovat se. Dojde-li přitom současně k vnějším projevům, jako jsou psychiatrické příznaky či proklamativní identifikace s rodičovským osudem, které někteří autoři považují za patologii per se, na niž je třeba zaměřit terapeutické úsilí (Rowland-Klein a Dunlop, 1998), lze je z hlediska psychodynamického považovat spíše za vítaný výchozí bod, od kterého se může odvinout cesta k přerušení předávání zla prostřednictvím projektivní identifikace dalším obětním beránkům mezi národy a generacemi (Nadler, 1985).
Zvědomělé ztotožnění se s tímto zlem nám může sloužit jako problémová diagnóza, u níž samozřejmě nemůžeme zůstat, ale na které lze teprve postavit terapii, aniž bychom se dopouštěli pouhého opakování obětního vzorce (snahou o potlačení, popření, či „vymýcení“ traumatického komplexu z psychiky pacienta s jeho nevyhnutelnou následnou projekcí na další objekt) (Kellermann, 1999; Muller, 1989).
K diskutované otázce „vhodného“ rodičovského chování obětí holocaustu k vlastním dětem dodáváme, že je lhostejné, zda klíčové téma je v rodině široce ventilováno, nebo naopak zamlčováno. Potomci shodně referují o nesnesitelné tísnivosti obojího, což je dáno právě nevědomou, implicitní složkou sdělení, které bez ohledu na verbalizované obsahy narušuje osobnost nejpodstatnějším způsobem.
Trauma, které by bylo rodiči adekvátně zpracováno – k čemuž nedošlo z výše uvedených důvodů celospolečenských – by následující generaci bylo sice rovněž tou či onou formou předáno, ale nebylo by „do ní vloženo“ způsobem, který znemožňuje jakoukoli jinou formu života (Klinan, 1988; Lichtman, 1984; Robinson, 1981; Wardi, 1992).
Rozdíl by mohl přiblížit poněkud drastický příměr: integrované řešení představuje člověk s chybějící končetinou (zde rodič), který druhého (zde dítě) vystaví bolestnému pohledu na své znetvoření a požádá ho o nezbytnou pomoc; na rozdíl od projektivního modu, kdy zraněný (rodič) druhého (dítě) zabije, aby mohl používat jeho končetinu jako svou vlastní.

Rozhodující v mezigeneračním přenosu není co a jak říkat, ale co a jak být.

Terapie
U omezené části klinicky dobře vyjádřených případů traumatu používáme na prvním místě samozřejmě symptomatickou medikamentózní léčbu. Klasický biologický přístup se neliší od přístupu k jiným formám posttraumatické stresové poruchy, jak je bohatě popsán v jiných publikacích na toto téma (Vizinová a Preiss, 1999).
U většiny ostatních zdánlivě dobře adaptovaných příslušníků ať už 1. či 2. generace však musíme klást hlavní důraz na psychoterapii a socioterapii.
U první generace přeživších je klasická psychoterapie jakéhokoli typu považována za nevhodnou (už proto, že sami recipienti jsou vůči ní defenzivní). Výborně se však osvědčují alternativní metody pomoci za účasti duševních odborníků. Jsou to jednak neformální kluby, centra či „kavárny“ (v Londýně, Stockholmu, Los Angeles, Budapešti., Tel Avivu…), kde se účastníci scházejí zcela podle libosti a bez nepříjemného „označkování“ za postižené. Náplní činnosti je především „volná zábava“, ale také kulturní programy, společné slavení svátků apod. Někde jsou nabízeny i možnosti kreativního sebevyjádření (hudební, výtvarné dílny) nebo individuální práce s terapeutem. Cílem je poskytnout chráněné území, v němž je formou společného sdílení a činnosti s druhými a pro druhé dán prostor pro případnou bezpečnou integraci traumatické minulosti (Fried, 1995; Hassan, 1995c; Kinsler, 1995).
Jinou formou integrační práce s nadindividuálním významem je podávání svědectví o holocaustu. Svědectví jsou nahrávána na audio nebo videozáznam, přičemž partnerem v rozhovoru není historik, ale speciálně školený terapeut, který nepátrá po historické validitě a zdržuje se jakýchkoli nevhodných komentářů. Takto již byly vytvořeny v Izraeli a v USA dva videoarchivy svědeckých výpovědí o holocaustu (Amit, 1995; Beyrak, 1995).
Pro přeživší je předávání tohoto odkazu v podstatě tím toužebně hledaným smyslem jejich existence („musím přežít, abych podal svědectví o tom, co se stalo“). Pomáhat přeživším naplňovat tento smysl je důležité mimo jiné i proto, že jejich věkový průměr v současné době (s výjimkou ukrývaných dětí) je asi 80 let. Ztráty, které s sebou stárnutí nevyhnutelně nese, otevírají staré rány a staví před neúprosný požadavek provedení životní bilance (Hassan, 1995b; Lemberger, 1995).
Pokud jde o druhou generaci, je doporučována hlubinně (dynamicky) orientovaná psychoterapie, přičemž terapie skupinová, která vytváří lepší rámec pro reprodukci a následnou korekci původních narušených emočních vazeb a též pro rozpracování problémů židovské identity, se jeví vhodnější než terapie individuální (tato je však často doplňkem). Úkolem je napomoci dokončení procesu separace – individuace a integrace traumatické části rodičovského self do nově nabyté identity potomka jako součást dědictví, již diferencovaného od prožívání vlastní osoby (Gottesfeld, 1995; Weis a Schindler, 1995; Strauss, 1995).
Obrovský důraz je kladen na vytvoření bezpečného prostředí – jedná se o monotematicky zaměřené skupiny, kde se účastníci poprvé cítí akceptováni, což vyjadřují často slovy „Poprvé mám domov“. Značné nároky jsou kladeny také na terapeuta, který musí být schopen konfrontovat se s daným tématem a mít zvláštní profesionální dovednosti. V současnosti jsou již vytvořena centra pro výcvik specializovaných terapeutů (Gampel, 1998; Hassan, 1995a).
I přesto mnohé „děti holocaustu“ nejsou schopny se do těchto skupin zapojit a volí jiné formy vyrovnání se se svým tématem (činnost v organizacích, umělecká tvorba apod.) – tzv. kulturotvorné řešení (Klímová, 1999).

Závěr
Součástí celkové „terapie“ je i změna společenského ovzduší. Stejně jako je úkolem jednotlivce integrovat trauma do své osobní historie, je i úkolem společenského vědomí integrovat holocaust do lidských dějin – nechce-li se vystavit nebezpečí jeho opětovného přenosu. Proto je vedle materiálního odškodňování obětí důležitá i jejich duševní a morální satisfakce. Bohužel, organizace pro podporu přeživších a jejich potomků vznikají zatím více méně jako iniciativy jednotlivých duševních a sociálních profesionálů a nemají širší podporu státu a dokonce ani židovských obcí. Tato situace je obdobná prakticky ve všech státech.
U nás vznikla z podnětu Mgr. Heleny Klímové Nadace Tolerance, která sdružuje několik většinou pražských psychoterapeutů s osobní nebo rodinnou zkušeností holocaustu. Ti během několika let vytvořili již dvě svépomocné skupiny pod vedením zahraničních lektorů, pořádají přednášky na dané téma, zřídili Židovskou telefonní linku důvěry a v rámci projektu Rodiny po holocaustu poskytují zájemcům specializovanou psychoterapeutickou pomoc. Byli také spoluorganizátory mezinárodního konference Ukrývaných dětí, která se pod názvem „Mosty k zítřku“ konala v září 1999 v Praze (konference jsem měla tu čest se zúčastnit osobně).
Pořádání podobných akcí je významným počinem nejen pro odbornou veřejnost, ale i jako místo setkání a společné piety všech zainteresovaných. Nejvlastnějším cílem tohoto článku je pak stejná snaha o stálou aktualizaci daného tématu a zabránění jeho vytěsnění do „kolektivního nevědomí“.

Za inspiraci děkuji MUDr. Antonínu Bělařovi.

MUDr. Dita Šamánková
Psychiatrické oddělení
Vítkovická nemocnice blahoslavené Marie Antoníny, a.s.
Zálužanského 15
703 84 Ostrava-Vítkovice
e-mail: angel.heights@seznam.cz

Do redakce došlo dne: 27. listopadu 2000
Přijato k publikaci dne: 13. května 2002

LITERATURA
Amit Y. AMCHA´s Documentation Services. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 43–46.
Bar-On D, Rothgardt E. Reconstructing silenced biographical issues through feeling-facts. Psychiatry 1998;61:61–83.
Bergmann MS, Jucovy ME. Generations of the Holocaust. New York: Basic Books, 1982; 580.
Bettelheim B. The Informed Heart. London: Penguin Books, 1968; 364.
Beyrak N. Helping Witnesses tell their story. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 46–48.
Bloomfield I. Přenos traumatu mezi generacemi. Psychologie Dnes 1999; 2:25–27.
Dasberg H. AMCHA: The National Israeli Center for Psychosocial Support of Holocaust Survivors and the Second Generation: Raisons d´Etre. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 7–13.
Durst N. Child Survivors: A child survives... and then what? In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 158–171.
Eitinger L, Askevold F. Psychiatric Aspects. In: Strom A, ed. Norwegian Concentration Camp Survivors. New York: Humanities Press, 1968; 122–128.
Eitinger L, Strom A. Mortality and Morbidity after Excessive Stress. New York: Humanities Press, 1973; 171.
Epsteinová H. Děti holocaustu. Praha: Volvox Globator, 1994; 235.
Eskin V. The impact of parental communication of holocaust – related trauma on children of holocaust survivors. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 250–278.
Fogelman E. The Psychology behind being a hidden-child. In: Marks J. The Hidden-Children – the Secret Survivors of the Holocaust. London: Bantam Books, 1995; 390–428.
Frankl VE. ... a přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996; 125.
Frankl VE. Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakl., 1994; 88.
Frankl VE. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 1994; 212.
Frankl VE. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 1996; 237.
Fried H. Cafe 84: Social daycare center for survivors and their children. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Genaration. Jerusalem: AMCHA, 1995; 213–234.
Gampel Y. Reflections on Countertransference in psychoanalytic work with child survivors of the shoa. Amer Acad Psychoanal 1998; 26:342–348.
Goleman D. Holocaust survivors had skills to prosper. New York Times, Oct. 6, 1992.
Gottesfeld J et al. An Alternative model of group work with second generation holocaust survivors. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 198–205.
Hass A. Survivor guilt in holocaust survivors and their children. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 70–78.
Hassan J. Furthering the work of professionals serving holocaust survivors. In: Lemberger J, ed A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 52–59.
Hassan J. Helping elderly survivors cope with aging. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 110–115.
Hassan J. Individual counseling techniques with holocaust survivors. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 79–85.
Chylinska M. Refleksje z obozu w Brzezince. Przeglad lekarski 1984; 41(1):115–120.
Jakubik A. Badania empiryczne nad obrazem wlasnej osoby u bylych wiezniów hitlerowskich obozow koncentracyjnych. Przeglad lekarski 1986;43(1):20–28.
Kárný M. Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protekto-rátní politice. Praha: Academia, 1991; 182.
Karpf A. The War After. London: Minerva, 1997; 478.
Kellermann UP. Diagnosis of holocaust survivors and their children. Isr J Psychiatry 1999;36:55–64.
Kinsler F. Group Services for Holocaust Survivors and their Families. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 28–31.
Klimková-Deutschová E. Chronická progresivní astenie jako součást vlivů válečných útrap na nervovou soustavu. Prak Lék 1961; 41(4):145–152.
Klimková-Deutschová E. Mezinárodní federace odboje k Mezinárod-nímu roku dítěte. Čas Lék čes 1979;118(1):4–5.
Klimková-Deutschová E. Problematika válečného strádání dětí a mladistvých. Prakt Lék 1977; 57(8):282–285.
Klimková-Deutschová E. Vliv válečného strádání na zdraví obyvatelstva. Prakt Lék 1977;57(8): 273–275.
Klinan G et al. Perception of self and parents by second-generation holocaust survivors. Behav Med 1998;14: 6–12.
Klímová H. Rodiny po holocaustu. Psychologie Dnes 1999; 4:26–28.
Lemberger J. Israel´s aging holocaust survivors. In: Lemberger J, ed. A global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 40–42.
Levi P. The Drowned and the Saved. London: Abacus, 1989; 126.
Levine HB. Toward a psychoanalytic understanding of children of survivors of the holocaust. Psychoanal Q 1982;51:70–92.
Lichtman H. Parental communication of holocaust experience and personality among second generation. J Clin Psychol 1984;40:914–924.
Link N et al. Psychosis in children of the holocaust survivors: influence of the holocaust in the choice of themes in their psychosis. J Nerv Ment Dis 1985;173:115–117.
Muller UF et al. Object relations, holocaust survival and family therapy. Br Med Psychol 1989;62:1–21.
Muller-Paisner V. The influence of traumatic memory in the second generation: myth or reality? In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 182–202.
Nadler A et al. Transgenerational effect of the holocaust: externalization of aggression in second generation of holocaust survivors. J Consult Clin Psychol 1985;53:365–369.
Orwid M et al. Psychosocial effect of the holocaust on survivors and the second generation in Poland. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 86–98.
Robinson S et al. Second generation of the holocaust: holocaust survivors communication of Experience to their Chilren, and its Effects. Irs J Psych 1981;18:99–107.
Rowland-Klein D et al. The transmission of the trauma across generations: identification with parental trauma in children of the holocaust survivors. Austr N Zeal J Psych 1998;32:358–369.
Russel A et al. Adaptive abilities in non-clinical second-generation holocaust survivors and controls: a comparison. Am J Psychother 1985;39:564–579.
Ryn Z, Klodzinski C. Postawy i czyny heroiczne w obozach koncentracyjnych. Przeglad lekarski 1986;43(1):28–32.
Salomon Z. From denial to recognition: attitudes towards holocaust survivors from World War II to the present. J Trauma Stress 1955; 8:215–228.
Sapolsky R. Psychoneurobiological research findings. In: 8 th Annual Meeting of International Society for Traumatic Stress Studies. New York: Humanities Press; 85–109.
Sborník lékařské konference FIR. E (Vnitřní materiál ministerstva zdravotnictví). Praha: SZdN, 1960.
Schutzenberger AA. The Ancestor Syndrome. Transgenerational Psychotherapy. London: Routledge, 1998; 390.
Sher L. Children of the holocaust survivors and behavioral genetics. Austr N Zeal J Psych 1999;44:46–447.
Strauss R. Group therapy with the second generation of holocaust survivors. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 371–390.
Tec N. A Historical perspective: tracing the history of the hidden-child experience. In: Marks J. The Hidden-Children – the Secret Survivors of the Holocaust. London: Bantam Books, 1995;370–395.
Vizinová D, Preiss M. Psychické trauma a jeho terapie. Praha: Portál, 1999.
Wardi D. Familial and collective indentity in holocaust survivors and the second generation. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and The Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 203–220.
Wardi D. Memorial Candles. Children of the Holocaust. London: Routledge, 1992; 560.
Weiss M, Schindler S. Short-term therapy for second generation holocaust survivors at AMCHA/Ramat-Gan. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 390–410.
Wilgowicz P. The effects of the holocaust on the children of former prisoners and survivors. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 411–432.
Yehuda R. Interactions of the hypothalamic – pituitary – adrenal axis and the catecholaminergic system in PTSD. In: Giller EL. Biological Assesement and Treatment of the PTSD. Wahington D.C.: American Psychiatric Press, 1990; 115–134.
Yehuda R et al. Alexithymia in holocaust survivors with and without PTSD. J Trauma Stress 1997;10:93–100.
Yehuda R et al. Relationship between PTSD characteristics of the holocaust surivors and their adult offsprings. Am J Psych 1998;155:841–843.
Yehuda R. Biological Fakcors associated with susceptibility to PTSD. Canad J Psych 1999;4:34–39.
Zehngut I, Bělař A. Dějiny ostravských Židů. Vnitřní materiál Židovské obce v Ostravě, 1996.
Zilberfein F. Children of holocaust survivors: separation obstacles, attachments and anxiety. In: Lemberger J, ed. A Global Perspective on Working with Holocaust Survivors and the Second Generation. Jerusalem: AMCHA, 1995; 206–211.