Prof. TEREZIE PELIKÁNOVÁ: PERSPEKTIVA OBORU JE ÚŽASNÁ A SLASTNÁ

Ne, to byla souhra náhod, že jsem se ve čtvrtém ročníku na gymnáziu rozhodla právě pro medicínu; v té době se mi líbila spousta věcí, vedle medicíny jsem se rozhodovala pro matematicko-fyzikální fakultu nebo pro chemii. Kromě toho jsem si dovedla představit, že budu dělat třeba filozofii - byla jsem absolutně nevyhraněný člověk.

(Smích) Ano, asi jsem byla. Ale i teď bych asi byla schopná dělat něco úplně jiného. Myslím, že je málo lidí, kteří jsou jednostranně orientováni, ale že je mnoho lidí všestranných, kteří nakonec to, co dělají, dělají s láskou a rádi. Aspoň já to, co dělám, dělám s láskou a ráda. A kdybych si vybírala teď, vybrala bych opravdu zase medicínu.

To jsou v podstatě tři velice prolnutá pracoviště, která řeší společné problémy – všechny se starají o pacienty, řeší také výzkumné otázky a školí mediky, postgraduály, i sestry, a to nepatříme k univerzitě - jsme vlastně státní zařízení.

Ty časy, kdy byl Ikem trochu privilegovaným zařízením, jsou pryč, jsme na tom stejně jako jiné nemocnice a záleží velmi na aktivitách a schopnostech vedení, jak je schopno peníze získat. Zdroje jsou ale stejné jako v univerzitních nemocnicích – platby zdravotních pojišťoven a – což je pro nás velice důležité - peníze na výzkum z grantových dotací plus výzkumného záměru.

My si stěžujeme také, loňský rok byl kritický i pro naši nemocnici a záleželo na každém oddělení, jak se s tím vypořádá. Ačkoliv diabetologie je obor velice potřebný, protože pacientů je mnoho, a náročných, z hlediska zdravotních pojišťoven nestojí úplně na výsluní. Snad je to dáno i tím, že nesoustřeďuje odborníky, kteří by dokázali razantně prosadit zájmy oboru, možná jsou příliš skromní. A hlavně – cukrovka nebolí, a tak ani efekt z léčby není tak viditelný.

Klasický výzkum z hlediska diabetologie je postaven na výzkumu komplikací, takže tradičně se řeší spíš otázky, které se týkají terciární prevence: diabetická nefropatie, včetně transplantačního programu, syndrom diabetické nohy včetně experimentálnějších přístupů, a třetím okruhem je inzulinová rezistence, a to ve vztahu ke komplikacím jak makro, tak mikrovaskulárních.

Samozřejmě, jak s Akademií věd, tak se všemi pražskými lékařskými fakultami i s mimopražskými pracovišti a v posledních letech i se zahraničím. Od roku 2003 je naše pracoviště jako jediné centrum v ČR zapojeno do studie Eurodiale, který se týká péče o pacienty se syndromem diabetické nohy. Tou druhou oblastí, která už má tradici, je mezinárodní klinická studie EUROSPK. Jejím cílem je zlepšit výsledky transplantací ledvin a pankreatu u nemocných s diabetem 1. typu.

Doufáme, že se změní přístupy a možnosti získávání finančních prostředků, když se nám podaří získat granty. Snad.

To není nedůvěra, ale v praxi stejně závisí na konkrétním člověku, který o grant žádá.

Nejsem tak skeptická, protože si myslím, že klinický výzkum má velice dobré zázemí a naše klinická práce je na velice dobré úrovni – nejenom že je srovnatelná s podmínkami v jiných zemích EU, ale že je dokonce ještě lepší. Vezměte například syndrom diabetické nohy - aby někde fungovala podiatrická ambulance se čtyřmi podiatrickými sestrami, s dvěma lékaři, pět dní v týdnu, aby byl spád na oddělení, kde je trvale devět až dvanáct lůžek, aby byl o patro výš cévní chirurg a o dvě patra níž radiodiagnostické pracoviště - to nikde jinde v České republice nefunguje a v západních zemích jen málokde. Proto myslím, že můžeme být velice spokojeni. Problém je spíš v tom, jak spojit klinickou práci s výzkumem: po lidech se chce, aby dělali obojí práci, a to je velice složité. Celkově si ale nestěžuju, myslím, že to není tak hrozné, jak lidé říkají. Vždycky záleží na místních podmínkách a na lokálním managementu, co bude podporovat.

Samozřejmě, to je právě výhodou tohoto pracoviště! Je to dobré i pro mladé, kteří tady nastupují, že mohou vyjíždět na setkání i do zahraničí.

Jako zaměstnanci nastupují doktorandi, takže teď jich tady máme celkem devět, a to je docela dost. Bylo určité období, kdy tady byly stabilní poměry a obměna pracovníků byla velice malá. To se změnilo v posledních letech, kdy nám doktorandské studium umožnilo přijmout novou krev, absolventy lékařských fakult.

To budeme řešit za dva tři roky; zatím jsme stavy navyšovali, protože jsme získávali více financí z grantových projektů. Teď nás bude čekat spíše restrikce - pokud bude obměna, tak to bude skutečně obměna, a nikoliv rozšiřování, ačkoliv já bych si představovala, aby se ten obor spíš rozšiřoval. Jak přibývá – bohužel - pacientů a komplikací, nejspíš práce pro lidi tady vždycky bude. Ale na našem oddělení nemáme problém se střední generací, máme spoustu kvalitních lidí, kteří jsou na vrcholu pracovních sil.

Člověk se pořád rozčiluje, pořád se hádám o to, aby finance, které v IKEM vybudou na naše centrum, byly co největší. Jsem pořád ve stresu, ale když se podívám na perspektivu oboru, tak vidím, že je úžasná a slastná: pacienti jsou, lidé, kteří je chtějí léčit, jsou také, a to je moc dobré.

Nejvíc si považuji rozmach oboru. Že se tady udrželi schopní lidí, kteří vědí, co chtějí dělat, a že se tady ty různé součásti diabetologie velice rozvíjejí. Doufám, že to ještě pořád půjde nahoru.

Také ještě v endokrinologické, internistické – to považuji za důležité v současné době, kdy dochází k fragmentaci oboru -, pak jsem ve společnosti pro enterální a parenterální výživu, ve společnosti pro aterosklerózu a v Americké diabetologické asociaci.

Určitě ano, poskytují informace, materiály, pořádají semináře, kongresy a přes ně lze také vyvíjet tlak, pokud je třeba něco v oboru změnit.

Nechci se vyjadřovat k různým bojůvkám, ale myslím, že to je důležitá organizace, že má svoje místo; případné zavedení dobrovolného členství nevidím osobně jako pozitivní – ČLK by tak ztratila pravomoce, které je třeba, aby měla.

To je úplně nejdůležitější!!! Mám dva syny, 23 a 24 let, jeden studuje stavební fakultu a druhý ekonomickou školu. Za manžela mám stavebního inženýra, který je absolutně tolerantní, a to je to nejdůležitější, co člověk v práci potřebuje.

Neměla jsem žádný problém, ovšem jako asi každá žena jsem se určitou dobu starala spíše o rodinu. Když mne najednou děti už nepotřebovaly, začala jsem se věnovat víc svému povolání, ale neměla jsem pocit, že bych jako žena měla nějaké horší postavení. Jednou jsem přece jen úkorný pocit měla: když jsem po ukončení VŠ, kde jsem absolvovala s velice dobrým prospěchem, sháněla zaměstnání, první otázka, kterou mi kladl ten potenciální zaměstnavatel, byla, jestli mám děti. A když jsem řekla, že mám dvě, najednou byl konec, a šla jsem zase jinam. Od té doby ale už všechno bylo v pohodě. A teď když jsem přepracovaná, hraju tenis, squash, jezdím na běžky a na sjezdovky, občas chodím plavat.

Ano, a rádi, protože jinak jsem otrávená. A také občas jdu do kina a do divadla, dokonce si v poslední době i ještě něco přečtu.