Na podzim 2003

Někdy na sklonku minulého roku se mi v redakci Vesmíru dostal do ruky výjimečný rukopis. Napsal jej jeden z mála českých profesorů působících ve Švýcarsku, profesor Vladimír Pliška ze švýcarské Spolkové techniky (Eidgenossische technische Hochschule, ETH) v Curychu, jedné z nejlepších institucí svého druhu na světě. Jen tak mimochodem: mezi učiteli této proslulé univerzity působilo celkem osmnáct nositelů Nobelovy ceny. Být profesorem na takové škole je již legitimací samo o sobě. Vladimír Pliška je známý badatel v oblasti biomedicíny, která je samozřejmostí výzkumu na curyšské ETH. Tato pro nás ne zcela obvyklá technika provozuje nejen oblast biomedicíny včetně molekulární biologie či farmakologie, ale podporuje i výzkum humanitních věd. Je samozřejmé, že taková instituce je exponována celé řadě etických otázek výzkumu, že podporuje diskuse o nich, že se zabývá širšími kontexty výzkumu a že tyto diskuse jsou součástí politiky výše uvedené školy. Profesor Vladimír Pliška a jeho kolegové z ETH organizují řadu let společný lednový seminář s Akademií věd České republiky a v posledním roce i s Univerzitou Karlovou. Semináře, které probíhají v bubenečské Villa Lana Akademie věd, se vždy dotýkají témat, kterými věda překračuje sebe sama. Téma člověk jako předmět biomedicínského výzkumu, nebo pokusy se zahrnutím lidských subjektů je jistě téma, kterému se nevyhne žádná z diskusí na obecná témata vědy. Vladimír Pliška téma, na které myslel jistě v nějakém kontextu doslova každý lékař, zpracoval do přehledného materiálu. Když jsem článek poprvé viděl, hned jsem pomyslel na možnost publikovat ho nejen ve Vesmíru, ale také v našem časopise. Se svolením redakce Vesmíru tedy článek čtenářům našeho časopisu předkládám.

Taková je v zkratce geneze článku, který vybočuje z řady článků v DMEV publikovaných. Myslím však, že jeho uveřejněním také naplňujeme i jiné, dávnější sliby, totiž učinit z časopisu periodikum s trochu širším záběrem než tvoří jen sedm či osm odborných článků. Začali jsme publikovat rozhovory s českými diabetology či endokrinology jak z klinických pracovišť, tak z praxe. Již teď je jich pěkná řada a vytváří pestrou směs velmi různorodých názorů jak na naše obory, tak na medicínu vůbec. Vrátili jsme se k publikování výtahů ze světové literatury. Máme v poslední době otištěných několik krásných kazuistik a chystáme další. Podíleli jsme se na vydání přehledu perorálních antidiabetik v tabelární formě. To vše proto, že časopis už dávno necítíme jen jako prostor k publikování odborných článků postgraduálního charakteru, ale mnohem šířeji: také jako fórum různých názorů, jako místo , ve kterém jsou oznamovány budoucí odborné i doškolovací akce a konečně také jako médium, které trochu přesahuje samotný obor. K tomu došlo již během možná trochu ostřejší diskuse okolo objevu inzulinu a dějin diabetologie ( ostatně mám další zajímavé poznámky k tomuto tématu). Pliškův článek je tedy dalším příspěvkem k rozšíření horizontu časopisu. Tak se z něj snad stává instituce trochu širšího významu, než jakou má časopis čistě odborný. Na druhé straně publikování článků podobných článku Pliškovu není v odborných časopisech nic nového pod sluncem. Stačí trochu zalistovat stránkami New England Journal of Medicine či British Medical Journal.

Pliškův článek překvapí šíří svého záběru. Možná, že je až příliš zaměřen na historické kontexty zneužití lékařské vědy v polovině minulého století. Není ale žádným převratným objevem, že právě strašné zločiny totalitního nacistického režimu stály u kolébky základních moderních regulací lékařského výzkumu s účastí zdravých či nemocných lidí. Ostatně zatížení ponurým dědictvím vedlo moderní německé zákonodárce k mnohem přísnějším zákonům týkajících se výzkumu s použitím lidských embryí i embryonálních buněk, než má celá řada dalších evropských zemí. Článek ale míří daleko šiřeji. V době, ve které stále více závisíme na medicíně založené na důkazech, ve které se zavedení léku do praxe neobejde bez klinického zkoušení na velkých skupinách nemocných, v době, ve které o použití kmenových buněk k lékařskému výzkumu diskutujeme, mnozí je přijímáme a někteří zase se takového použití obáváme, považuji článek za čtení nejen zajímavé, ale také podnětné. Věřím, že jako takový ho přijmou i čtenáři našeho časopisu.

Michal Anděl